Proč jsem se rozhodla psát blog…

Psát blog a zrovna já??? „To jste se zbláznili!“, zaťukala bych si na čelo ještě před nedávnem. Ale náhoda tomu chtěla, i když…

Náhody se přece nedějí…

Vždycky jsem nenáviděla ve škole psaní slohových prací. Nevěděla jsem, kde začít, o čem psát. Doma mi radili, co bych měla napsat, což jen zvyšovalo nedůvěru sama v sebe. Za své slohy jsem se styděla. Celou základku mi s domácími slohy pomáhala máma, která mi nějaký příběh nadiktovala, prostě ho jen tak pro mne zčistajasna „vyfikla“ a já jen psala. A o to víc s pocitem, že já na nějaké psaní fakt totálně nemám. Že já neumím nic vymyslet.

Dodnes si pamatuji na jednu slohovou práci na základce. Ze zoufalosti jsem snad po hodině civění na prázdný papír začala psát o krávě (měl ji strejda na venkově). Nadpis Kráva, dále asi jeden odstavec a víc mne nenapadalo…No prostě z dnešního pohledu pro mne fakt ÚLET!!!

Na střední škole už bylo lépe. A vzpomínám si na jeden svůj fejeton. I když se mé mámě doma nelíbil, já ho odevzdala beze změn. Ve škole tehdy učitelka při hodnocení jednu práci vyzdvihla i s tím, že ji dotyčný musí přečíst před celou třídou. No světe div se – byla to ta MOJE!!?!

Od té doby stále nerada píšu, ale zážitek ze střední školy mne utvrdil v tom, že ten blok je ve mně spíš uměle nastavený a že to prostě i já UMÍM. Ano, existuje ještě varianta, že dotyčná paní učitelka měla zvláštní smysl pro humor, prostě to bylo tak blbé…:D Nevím, kde je pravda, ale…čert to ber! Protože…

• Když něco děláte, je vlastně fuk, jestli se to někomu líbí nebo ne, důležité je, jestli se to líbí vám!

• Vždy se jen v životě uměle utvrzujeme v tom, že nám něco nejde. Myslím, že často ty nejtěžší překážky v životě nejsou ty vnější, ale ty, které jsme si v sobě nastavili my sami.

Když tak o tom přemýšlím zpětně, možná tehdy bylo pro mne těžké se otevřít. Psát sloh pro mne znamenalo otevřít ostatním cestu do své duše, která byla citlivá a bála se zranění. Že se mi někdo vysměje, že mne příliš pozná, že pozná, co a jak cítím, že si bude myslet, že jsem divná, že nic neumím.

A přesto jsem se rozhodla psát blog!!!???

Zvítězila ve mně asi odvaha a neustálá chuť nezastavit se u překážek v cestě za svými cíli. Učím se nebát se otevírat navenek. Nebát se zranitelnosti. Nestydět se za to, co a jak mám.

Protože to jsem JÁ.

Věřím, že mám co předat ostatním. Že svou mnohaletou cestou teď můžu inspirovat další. Cestou od západního pohledu k východnímu, celostnímu pohled na věc a na člověka. Cestou protkanou oborem farmacie k psychoterapii, psychosomatice až k výživě.

Tak jak předat své vědomosti a zkušenosti dál. Proč vlastně ne cestou BLOGU?

Zkrátka, vše je, jak má být.